MINULOST: 

Vicky už odmala dělala doma rodičům módní přehlídky nově koupeného oblečení. Někdy nemuselo být ani nové, někdy si prostě vyházela oblečení ze skříně, pustila písničky z rádia a promenádovala se z obýváku do kuchyně jako modelka v maminčiných podpatkách. Ale v tom věku to nebylo nic zvláštního, dělala to každá druhá holčička a rodiče pořád viděli ve své dceři nějakou slavnou a velmi chytrou vědkyni, doktorku nebo někoho jiného na vysoké pozici, možná i jako právničku. Jenže tohle nikdy Vicky netáhlo. Ona už ve škole tomu moc v matice nedala, za to knihy a literatura...to bylo její. Fyzika, matika a někdy i chemie nebyli její kamarádi a rodiče na ni tlačili, aby se lépe učila, jenže ona nebyla jedno z těch geniálních dětí, co vám spočítá rovnici dlouhou jako jako anakonda. Když ji bylo nějakých 14 let, tak až konečně po několika proplakaných nocí Vicky pochopili, že tohle není její cesta a že tlačit ji do něčeho takového je hloupost. Začali si mezi sebou povídat a došli k tomu, co by vlastně chtěla Vicky ve svém životě dělat. Našli první agenturu, která si vzala Vicky pod svá křídla. Netrvalo zrovna dlouho než se dostala na mola veleznámých značek. Jenže jak už Vicky začínala, tak byla hubená až dost, jenže nátlak na ti bát ještě hubenější byl silnější než cokoliv jiného. Vicky se dostala do té fáze, která děsí každého rodiče. Došla až k anorexii, snažila se to tajit, dělat že se nic neděje a vše je růžové. Při vysněné prohlídce Victoria's secret, kde byla jedna z holek, co na sobě mohlo nosit křídla anděla se stala hrozná věc. Zkolabovala při chůzi. Na tváři měla široký úsměv, třáslo se ji celé tělo, ale to ignorovala. Snažila se to vytěsnit do té doby, než se ji dělalo černo před očima. Najednou si už nic nepamatovala. Najednou se už probrala v posteli nemocničního pokoje. Svět se ji otočil vzhůru nohama. Vicky byla poslána na léčení aby vyhrála svůj boj s nemocí. Díky bohu po několika měsících recoveringu se ji to povedlo. Vicky přibírala, vypadala každým dnem zdravěji i veseleji. Teď už ji bylo 23 let a tohle všechno byla jen její špatná minulost. Někdy ji ještě postihnou špatné myšlenky, ale nebylo to nic, co by se dělo denně. Je vyléčená a stále se věnuje tomu co milovala, modelingu. Teď už měla rozum a už se nehnala za nejužším pasem ze všech, i teď byla dosti hubená, ale vše bylo v normě a tak si mohla dál užívat toho všeho co ji ještě čeká.

VICTORY ADAMS

POVAHA: 
Vicky neměla od mládí k sarkasmu moc daleko. Ráda ho využívala ve všech možných situacích. Byla to jedna z jejích ochranných forem. Když se cítila být nějak ohrožena, tak na všechny otázky nebo poznámky odpovídala se značnou dávkou sarkasmu. Nikdo nevěděl jak to mohla vlastně myslet a to ji dávalo značnou výhodu. Neměla ráda lidi, co byli až moc troufalí a drzí. Měla ráda pokoru a slušnost. Ani ona sama za někým jen tak nešla, aby někomu vmetla něco do obličeje s tím, aby mu to ublížilo nebo ho to ranilo. Celkově v tomhle byla jiná než její kolegyně na mole. Tamty holky se shazovaly za všechno, za co mohly. Špatný odstín rtěnky, špatná kontura, ohnutý límeček nebo už jen špatná piha, řasa nebo nějaký rys obličeje. Tyhle holky si nesly takové komplexy, že když viděla nějaká holka co se ji nelíbí na té druhé, tak toho využila a hned ji to šly říct, aby ony byly ty lepší. Nesnášela je a když přišla nějaká za ní, tak ji bez pardonu poslala do háje. Neměla zájem poslouchat tyto řeči. Ale na druhou stranu neměla potřebu jim to oplácet, naopak. Když se ji něco líbilo, tak tu holku pochválila, řekla ji to jen proto, aby měla radost. Jejím dalším oblíbeným humorem byl černý humor. I když už někdy nevěděla, kdy se to hodí a kdy už ne. Naštěstí nebylo moc příležitostí kdy zandat něco ve špatné chvíli. Vicky byla vcelku i dětinská, tvrdohlavá a vždy musela mít poslední slovo. Byla prostě beran a to byla konečná. Milovala kamarádské hádky, u kterých se na konci už jen smáli. Smích bylo něco, co milovala taky. Po prodělané anorexii, se nijak moc nezměnila. Jen občas ji přepadly špatné myšlenky, dostala pochmurnou a začala o sobě pochybovat. To si zalezla někde do pokoje a čekala, kdy to všechno přejde. Někdy to trvalo déle a někdy zase kratší dobu. Nebyla už tedy tak moc sebejistá, egoistická to už vůbec ne.